Ondřej Landa: O umění správně se bát

LEADERS‘ VOICE

HN.IHNED.CZ  23. 9. 2008  00:06


PODNIKY A TRHY, česko
„Hra na nebojsu končí peklem“ – četli jsme v úvodníku jednoho srpnového čísla Kariéry HN. Autorka se vydala cestou úvahy o strachu podvazujícím naši schopnost jednat, o strachu ze selhání, z neúspěchu, který ochromuje naši vůli a může až „dokonale paralyzovat“ – někdy až s patologickými důsledky. Kdo se bojí, neměl by zůstat sám, měl by umět se svěřit. To platí i (zejména?) pro manažery na vysokých postech. Nebojsy, kteří se osamoceně ničí svým vnitřním strachem, sežehne plamen mučivých pochybností a skončí v pekle – ve společenství „vyhořelých“ manažerů. 
Nechci zde polemizovat s tímto úhlem pohledu. Většina z nás poznala závan z pekla pochybností. Nepovedu ani optimistickou úvahu o eustresu, pozitivně motivujícím stresu, o strachu, který může vybičovat k těm nejlepším výkonům, jak píše táž autorka. Chci hovořit o strachu, který vůdčí osobnosti sice potkávají při obtížných pracovních či životních situacích, ale bez velkého zaváhání jej odkládají jako cosi vnějšího, co je nemůže zastavit, natož vnitřně stravovat, ochromit. 
Hovořím o pocitu vnitřní svobody, který opravdoví lídři pociťují i ve vypjatých, náročných situacích, a který jim dává obrovskou převahu nad těmi, kdo svými strachy žijí. Lídr mých zkušeností a představ si udržuje vnitřní kontrolu nad situací, není jí kontrolován. Takové vůdcovství je postoj, způsob odezvy na výzvy okolního světa, nikoli atribut pozice, svěřené funkce: musím konat v obtížné situaci, vím, že přijímám promyšlené, avšak odvážné rozhodnutí (nebo obtížný úkol), které nemusí vyjít. Konám s plným nasazením – a s důvěrou, že výsledek nikdy není fatální. Když uspěji, výborně. Když se nezdaří, bude to další výzva, kterou budu řešit – obohacený a posílený o novou zkušenost. Vůdčí idea, která stála za mým rozhodnutím a je motorem mého konání, přinese řadu nových možností a příležitostí. 
Co když to ale takto nevidí moji nadřízení, vlastníci, společníci, partneři – ti, kdo mohou o mém osudu rozhodnout, a „odepíší“ mě? Nevadí, najdu jiného vedoucího, vlastníka, společníka, partnera. Schopných a odvážných mužů a žen, kteří-které umí sloužit naplno silné myšlence, vizi, je žalostně málo. 
Vězme, že skutečnou hodnotou vůdců není absence chyb a „neúspěchů“ (co je to neúspěch?). Na tržiště práce a podnikání, kariéry i partnerských vztahů si přinášíme svou osobní pečeť, zřetelně rozpoznatelnou značku – „třeskuté“ projekty (tak je nazývá Tom Peters), na kterých jsme umně a s nasazením pracovali. 
Nebojme se selhání na třeskutých projektech. Vyhledávejme je, a ještě lépe – iniciujme je. Máš silnou ideu – jdi za ní. Neboj se, co tomu řeknou šéfové nebo okolí. Uspěješ, bude dobře. Neuspěješ – bude ještě lépe. Objeví se nové šance, noví, zajímavější partneři a inspirátoři pro tvou vizi, pro tvé životní hodnoty, pro tvou pracovní dráhu. 
„Největším uměním je umění správně se bát“ – tento postřeh, připisovaný dánskému existencialistovi Sorenu Kierkegaardovi, je pro mě mementem, které pomáhá měnit obtížná životní rozhodnutí v radostnou odhodlanost. 
Autor je předsedou Společnosti pro strategické řízení, inovace a podnikatelství a vedoucím partnerem poradenské firmy Inventa

Autor: Ondřej Landa